Jak jsem seděla v cíli
Místo: louka za „Cihelnou"
Počasí: slunce svítí, větřík duje, ptáček k tomu preluduje
Čas: 8.50
Sedím v cíli. Přemýšlím: přijde někdo – nepřijde? Včera lilo jako z konve, celou noc jsem se modlila, křepčila indiánské tance deště, tamtamy bily a...vyšlo to – počasí super.Odškrtnuto.
Čas: 8.53
Sedím v cíli. Přemýšlím: nezapomněla jsem na něco? Stoly, skauti, židličky; kytky, ryby, včeličky... Ano, ráno jsem zapomněla klíče, ale včas jsem se vrátila. Auto, které jsem zapomněla, jsem vzala s těmi klíči. Pro pitíčka, která jsem zapomněla, jsem zajela tím autem, které jsem málem zapomněla. Pexesa, která jsem zapomněla, jistě vyzvedne nějaká dobrá duše. Dítě jsem nezapomněla, svěřila jsem ho manželovi, i když nevím, zdali nezapomene on, že s ní má přijít. Bože, nechápu, že mi svěřily takovou funkci, snad nezapomenu, co mám v tom cíli dělat. Co jsem to ještě chtěla???
Čas: 9.00
Sedím v cíli. Jsem nervózní. Už je to tady, už to začalo. Startovní výstřel jsem však nezaslechla. Nevydržím to a volám své spojce Martince, která sedí na startu: „Tady orel, tady orel, přepínám." „Tady poštolka, tady poštolka, slyším." „Jak to vypadá, jak to vypadá, přepínám." „První dvě rodiny na trati, nešil, nešil! Poštolka končí." „Ručník končí, tedy, orel končí." Dobrá zpráva, hurá, hurá.
Čas: 9.01
Nesedím v cíli. Uháním po louce. Nejdříve k veverkám. „Je to dobrý," vydechnu, „už jdou." Veverky kroutí očima, nevšímám si toho a uháním k zajícům. Zajíci se opalují, můj vystresovaný obličej je jim ukradený jak zvadlé zelí. Po běhu do mírného kopečka a zvýšení mého tepu na maximální rychlost se dostávám ke kunám. Kuny sdílejí mé nadšení. Otáčím se ke svému stanovišti a pohledem ho kontroluji. Najednou zbystřím – co se to děje? Kolem veverek se k mému, promiň taťko – k našemu autu blíží naložený traktor s hnojem. To, to jsem si neobjednala, to není ani kulisa na žádné stanoviště! Se zavřenýma očima pozoruji – pardon, to je blbost, se zatajeným dechem pozoruji, jak hnůj elegantně míjí můj Cíl a mizí v dáli. S kamenem spadlým z bušícího srdce opouštím kurník a během z kopce (to mi už jde lépe) se obloukem přes hadi, kteří mají zimní spánek, vracím na své stanoviště. Usedám znaveně na svojí židličku, která se pod mou prostorově rozměrnější postavou smutně boří do země.
Čas: 9.10
Sedím v cíli. Konečně se mi podařilo vyprostit židličku. S úlekem si uvědomuji, že jsem si nevzala nic k jídlu. Po ruce mi leze mravenec, ale zase takový hlad nemám, tak jen piju.
Čas: 9.25
Sedím v cíli. Těkavým pohledem neustále kontroluji veverky, které sice přes trávu nevidím, ale vím, že tam jsou (alespoň v to doufám). Čekám, až k nim dorazí první návštěvníci. Že bych zavolala spojce? Ne, to vydržím, jsem silná, jsem silná. Za dvě vteřiny vytáčím číslo. Nikdo mi to nebere! No, tak Marťas už je taky fuč! Zkouším to znova. Příjem: „Tady orel, tady orel, přepínám." „Tady poštolka, co zas chceš ty ptáku?" „Jak to vypadá, jak to vypadá, tady furt nic." Už ani nepřepínám, jéje - zapomněla jsem kýbl na nervy. „Nenapínej poštolko a referuj!" Tajím dech. „Je to dobrý, orle, zatím máme 25 dětí, všichni jsou odbavené a na cestě." Já letím, já se vznáším, židle mi vyskočila z hlíny nejméně o 10 cm. „Ještě něco, orle." Ajaj, říkám si, teď to přijde, nic nemůže být tak perfektní. Židle se mi opět zarazila zpět. „Vaši jsou také na cestě, teď vyšli, poštolka končí." Já se opět vznáším: „Mýdlo končí."
Čas: netuším
Matně si pamatuji, jak sedím v cíli. Pak už je vše jako v mlze. Pohledem doprava kontroluji první rodinky, jak se od veverek, přes zajíce, kuny a hady blíží ke mně. „Kartičku prosím, ano, všechna tiskátka jsou na místě. Tady máš pexeso, vezmi si pitíčko – pomeranč či jablíčko. Jak se ti to líbilo? U koho se ti nejvíce líbilo? To jsme rádi.Díky, díky. – Kartičku, prosím, ano,všechna tiskátka jsou na místě...."
Čas: 11.15
Sedím v cíli. Poslední účastníci – spojka poštolka s rodinou – jsou také v cíli, prostě všichni jsou v cíli. Děkuji všem, bez nich by žádná Cesta tam a zpátky se zvířátky nebyla. Sumarizujeme – 45 dětí, cca 70 rodičů, 25 členů realizačního týmu, 2 členové ideového týmu v záloze a jedna pološílená organizátorka.
Odjíždíme, odcházíme. „Tak zas za rok," loučíme se.
Orel končí.
Vaše Káťa Hlávková
_malé.png)
_malá.png)