Jak jsme vítali jaro
Vítání jara je prožitkový program pro děti a potažmo i jejich rodiče, který každoročně mateřské centrum připravuje. Tento rok připadl program na čtvrtek 19. března a vzorně se jeho přípravy ujala Lada Černohorská. Protože v loňském roce jsem měla program na starost já, vím, že realizace není jednoduchá a tak jsem se pokusila přispět Ladě alespoň radou. Avšak neubránila jsem se lehkému srovnání roku letošního s tím předchozím.Rok 2009
Každé přítomné dítko si mohlo odemknout jarní bránu zlatým klíčem. Brána byla vyrobená z bílého mulu a ozdobená jarními květinkami. Děti prošly bránou za zpěvu písně Zlatá brána odemčená, pak tancovaly a Lada je učila nové jarní písničky. Po programu následovala jarní pohádka a pak se šlo vyrábět. Děti, s malou pomocí maminek, vybarvily a vystřihly kačenky, slepičky nebo zajíce, vložily do nich skořápky, které naplnily mokrou vatou a zasypaly bylinkami – v našem případě řeřichou. Pak dostaly odměnu v podobě malých čokoládových vajíček a vesele si pískaly k domovu. Lado, moc hezké, díky.
Rok 2008
Jarní brána byla také ozdobena mulem, zde však veškerá podobnost končí. Vzhledem k tomu, že program probíhal ještě v původním prostoru MC, musela jsem kostru brány vystavět z molitanové stavebnice. Samozřejmě, že než program začal, stavěla jsem jí asi tak 20x, protože mi ji děti, vždy s obrovským „huráááááá", zbořily.
Děti taky odemykaly zlatým klíčem (samozřejmě z papíru, nejsem blázen), avšak hned druhé dítko ho svérázně umělecky poznamenalo, takže jsem dalšímu počinu zamezila v rámci záchrany zdraví dětí a svého duševního.
Pak jsem se pokoušela dětem vysvětlit, že budeme procházet bránou a zpívat písničku. Místo zlatá brána jsem chtěla zpívat jarní brána, ale můj záměr nebyl příliš pochopen, proto jsme musely píseň a procházení opakovat několikrát – asi pro velký úspěch, přičemž byla brána znovu zbořena a postavena.
Další jarní písničky a říkadla jsem sice měla připravené, ale vzhledem k tomu, že jsem den před tím absolvovala program Velikonoční vaření s dětmi, po kterém jsem usnula snad ještě dříve než se má hlava dotkla polštáře, tak jsem je spíše četla z taháku, než učila zpívat děti. Pohádku o semínku jsem už přelouskala z posledních sil.
Jako odměnu jsem zakoupila beránka z regionálních pekáren. Beránka jsem naaranžovala na stůl opodál a jala se dětem a rodičům vysvětlovat, co to vlastně budou děti vyrábět. Maminky dostaly za úkol ozdobit svému dítku květináč, naplnit ho zeminou a děti měly zasadit bylinky a zazpívat: Vstávej semínko holala, bude z tebe bylinka (velmi originální, co říkáte?). Dopadlo to docela dobře. Všude rozsypaná hlína - chvílemi to vypadalo, že by mohli přijet traktory a začít sázet brambory. Semínek bylo více po stolech a po zemi než v květináčích, ale ty byly zase pěkně ozdobené, o přesném zalévání se už ani zmiňovat nebudu.
Nejlepší však bylo, když jsme se odpoutaly od stolů a chtěly si rozdělit beránka. Naše překvapení bylo veliké. Jedno dítko totiž využilo situace, kdy maminky seděli zády k němu a tak jsme už jen z hrůzou sledovaly, jak hlava zvířete mizí v dětských útrobách. Rozdělila jsem tedy zachráněné čokoládové drobky a rozhodla se, že Vítání jara jsem připravovala poprvé a také naposled. Dle výše zmíněného popisu jistě uznáte, že mé rozhodnutí bylo správné a ku prospěchu věci.
Nechci však, aby tento článek v někom evokoval pocit, že jsem totálně neschopné stvoření a že bych měla být odeslána do zařízení pro duševně choré – i když člověk, který tuto práci dělá a dělá ji s nadšením, by toto zařízení občas navštívit měl – aby věděl, do čeho jde nebo spíše spěje.
Vaše Káťa Hlávková
PS: Velikonoční vaření mi zůstalo, bude se konat ve čtvrtek 9. dubna, tak přijďte a uvidíte, co jste ještě neviděli.
_malé.png)
_malá.png)