Jak se krotí zvídavé děti
Tak tedy po pořádku. Pro ty, kdo netuší. Malý Zvídálek je program, který je určen dětem, které v brzké době nastupují do školky. Probíhá bez účasti rodičů. Obsahuje základní program sestavený z cvičení, říkadel, hraní na nástroje, písniček a pohádky. Po společné svačince následuje tématický program zaměřený na situace, se kterými se děti setkávají v běžném životě např.: návštěva lékaře, denní režim, barvy, zvířata, dopravní prostředky aj. Poté je připravena dílnička, kde děti vyrábějí dáreček nejen pro maminky, většinou k příslušnému tématu. Toliko teorie.
Asi nejvíce jsem se obávala reakcí dětí – hlavně křiku, hysterických scén, bušení a škrabání do dveří, útěky po chodbách atd. – rozumějte, být po 3 letech života najednou bez maminky, mezi ječícími dětmi a tetkama, co se zoufale snaží mezi nimi přežít, to je pro takové prcky pěkný záběr.
Člověk, který dělá tuhle práci, musí umět zachovat ledový klid. I když jste uprostřed napínavé pohádky o Šípkové Růžence a v té nejakčnější scéně, když se Růža píchne do prstu, se z davu dětí ozve: „To nevadí, to se jí zahojí."
Taky musíte mít opravdu pevné nervy. Třeba když malujete obrázek a jedno dítě použije techniku, které jsem dala pracovní název „Zrní pro slepice". Samozřejmě, že ve vteřině začnou všichni ostatní také dělat pokusy o perforaci – no prostě bušit pastelkami do papíru, co to dá. Ano, dětem se to líbí, pastelkám už méně.
Musíte se připravit na to, že kluci někdy mívají takzvané milovnické období – objímají všechny holčičky, což se ne vždy setká s pochopením na druhé straně, ale jim to moc nevadí. To se pak vyplatí průběžně sledovat počet dětí, hlavně holčiček, protože, pokud zjistíte, že vám některá chybí, je stoprocentně zatažena Casanovou někam do kouta, ne-li pod stůl.
Bohužel na některé reakce dětí se opravdu připravit nelze:
Povídání o těle - Otázka: „Děti, co rádi jíte?" Okamžitá odpověď: „Řízek!"
Povídání o bezpečnosti - Otázka: „Děti, kde musíte sedět v autě?" Odpověď: „Já když jedu autem s maminkou, tak sedím vzadu, ale když jedu s dědou, tak můžu sedět vepředu, protože děda tam nemá balónek." Po čase pochopíte, že balónkem byl myšlen airbag.
Nejvíce mě však dostalo Povídání doktorské. Myslela jsem si, že bude dobrý nápad udělat si z panenky pacienta a z dětí doktory, že si to každé dítě vždycky chtělo vyzkoušet – být na té druhé straně. Vše šlo dobře až do chvíle, kdy jsem rozdala náplasti, píchly jsme panence do ruky injekci (samozřejmě hračku - nejsem sebevrah!) a požádala jsem děti, aby jí zalepily dírku. Po chvíli přemýšlení se vrhly na panenku a po rozpuštění doktorského sněmu jsem zjistila, že je to 1:7 – jedna moje náplast na ruce panenky a sedm náplastí na jejím zadečku. Dětská logika přemůže i silné povahy, to mi věřte.
Ale nejdůležitější, co jsem vydedukovala je, že pokud chcete zvládnout 8-10 malých zvídálků, musíte mít hlavně dobrého parťáka – díky teto Simonko, také musíte mít někoho, kdo vás, v případě převozu do psychiatrické léčebny, zastoupí – díky teto Lado. Ale k této politováníhodné skutečnosti dochází pouze jednou, maximálně dvakrát, za čtyři měsíce.
Nakonec je mi líto, že už to končí. Děti v září vtrhnou do školek a mě zbudou jen vzpomínky na ty malé pišišvory. Vlastně ne, mám ještě asi tak milión fotografií, také 8 stran zajímavých zápisů a poměrně reálnou šanci, že to příští rok v dubnu to zase začne nanovo. Sice s jinými dětmi, ale už teď tuším, že to zase bude zážitek.
Vaše Káťa Hlávková
.png)
.png)
_malé.png)
