Jak se nakupuje s dětmi
Koupila jsem dítěti lahvičku s pitím – nechci podporovat skrytou reklamu, takže jen podotknu, že bylo oranžové v plastové lahvi s barevným obalem. Moje tříleté dítě láhev otevřelo a cca polovinu vypilo. Pak jsme šli do nejmenovaného obchodu, kde jsem potřebovala vyřešit nějaké záležitosti. Nic jsme nekoupili a odešli. Po chvíli mě dítě zatahalo za rukáv a povídá: „Mami, otevřeš mi pití?" Říkám si, co otravuje, vždyť už má půlku vypitou, ale vzhledem k tomu, že některé tyto lahve nejdou lehce otevírat, popadnu ji a s údivem zjistím, že je skutečně ještě zavřená a kupodivu plná. Začali se mi vařit mozkové buňky. Prohlížím si pitivo – oranžové pití v plastové lahvi s barevným obalem. Už už jsem chtěla volat Dr. Chocholouška, Káprfílda nebo vědce kolem UFO, ale po další chvíli přemýšlení mi svitlo. Dívám se na nevinný výraz svého andílka a opatrně se ptám: „Verunko, kdepak jsi vzala tu lahvičku?" Nic. „To přece není to tvoje pitíčko, kdepak máš to svoje?" No, trochu to zkrátím. Nejdříve jsem to zkoušela po dobrém, když mi byl odpovědí jen nechápavý výraz, tak jsem lehce přitvrdila a nakonec jsem s řvoucím dítětem, kterému jsem uzmula nové pití od žíznivých úst, upalovala zpátky do inkriminovaného obchodu.
Ona totiž ta moje princezna uznala, že už má vypito dost a že také ochutná ještě něco dalšího a tak si prostě tu původní láhev s polovičním obsahem vyměnila za plnou – jistě pro ni zajímavější, však tam také byla navíc samolepka.
Největší obavu jsem měla z toho, zdali tam ta původní lahvička ještě je a již se nenese v něčí tašce k domovu. Ale byla tam, pěkně zařazená v tom správném okénku mezi ostatními svého druhu. Kdybych nebyla tak vytočená, možná bych se i pyšně zaradovala - mé dítě totiž určilo správně i řadu dle obsahu – oranžová k oranžovým. Potupně jsem se přiznala, zaplatila a uháněla pryč. Smích personálu jsme slyšela ještě dlouho znít v uších.
Vyprávěla jsem tuto svoji nově nabitou zkušenost maminkám v MC a doma a hned se mi sešly další a další příběhy, ze kterých vybírám tyto dva:
Příběh druhý – kobliha
„Byla jsem se svým dítětem nakupovat v nejmenovaném obchodě. Pokoušela jsem se dostat do igelitového pytlíku a nabrat nějaké to pečivo k večeři. Dost jsem spěchala, bylo po druhé hodině, všude plno lidí a za mnou se již začínala tvořit fronta dalších rohlíků chtivých občanů. Rychle jsem dokončila své počínání a otočila se, abych v davu nalezla své dítko. Pohled, který se mi naskytl vyděsil nejen mě, ale nejspíš již hodnou chvíli děsil i přihlížející. Můj miláček stál u oddělení s koblihami. Vždy si jednu vybral, pečlivě olízal vrchní vrstvu cukru a zase ji hezky vrátil mezi ostatní moučníky. Kolem dítěte se vytvořil smějící kroužek spoluobčanů, kvůli kterým jsem nemohla jinak, než všechny znetvořené koblížky naházet do pytlíku a s červeným obličejem se prodrat davem k pokladně." Autorka tohoto příběhu podotýká, že by jejím dítětem poznamenané pečivo odnesla, i kdyby kolem nebyla živá noha, avšak tento způsob si ještě neměla tu možnost vyzkoušet a prý je za to ráda.
Příběh třetí – ochrana
Tento příběh je z řad rodinných, budu však nadále pokračovat v nejmenování osob, takže budeme dvěma účastníkům říkat anonymně – třeba babička a vnučka.
To si takhle jednou babička vyrazila s vnučkou na nákup. Babička úspěšně plnila košík vybranými potravinami. Vnučka byla celou dobu hodná, neobtěžovala a nerušila babičku svými nároky na různé pochutiny. Proto se babička rozhodla, že jí za odměnu něco koupí. Toto své rozhodnutí jí slavnostně oznámila ve frontě k pokladně. Dítě se zaradovalo, vrhlo se ke stojanu u pokladny a začalo vybírat tu nejkrásnější a nejlepšejší hračku. Poté ji vhodilo do košíku a se spokojeným výrazem čekalo na babiččinu platbu. Prodavačka namarkovala veškeré zboží až na tu jednu malou krabičku. Nechápavě se podívala na babičku, pak na Karkulku, promiňte, samozřejmě na vnučku, nechala jsem se strhnout příběhem. A pak se opatrně zeptala: „Tohle opravdu chcete?" Babička – zraku již lehce mdlého – zaostřila na krabičku, pak na personál a bez dalších okolků odpověděla: „Jistě." Prodavačka se nevzdala: „Opravdu?" Babička zbystřila smysly, nahnala více krve do mozku, aby posílila periferní vidění. Nápis na krabičce se jí zjevil, jak svatý obrázek: „Ty a já – pánská ochrana" . A na tomto místě je třeba zmínit, že všechny tři příběhy mají podobný konec – babička zčervenala, rychle vytrhla krabičku ze spárů zaměstnankyně obchodu a hodila ji zpět do regálu – tedy tu krabičku, ne tu prodavačku. Potupně zaplatila a pak utíkala k domovu – také se řvoucím dítětem, kterému zaboha nemohla vysvětlit, proč mu nemohla koupit tu krásnou barevnou krabičku, kterou si vybrala.
Závěrem nutno říct, že příběhy, které jsem vybrala jsou jakýmsi poučením nejen pro ty, kteří jdou s dítětem nakupovat, ale také pro běžného občana. Neboť pokud si občan nedá pozor a nebude obezřetně vybírat jednotlivé prodávané artikly, může se mu lehce stát, že si domů přinese poloprázdné lahve s pitím, předžvýkané pečivo či něco, co by ani doma mít nechtěl.
Vaše Káťa Hlávková
_malé.png)
_malá.png)