Jak se svítí andělům
Vzhledem k tomu, že jsme v loňském roce prošli výměnou členů rady a z původního vedení jsem zůstala jen já, měla jsem takový pocit, že za výsledek Andělského svícení 2008 jsem tak trochu zodpovědná. Musela jsem děvčatům kvalifikovaně vysvětlit co a jak a společnými silami jsme vymýšlely, jak to udělat, aby to bylo stejné, ale zároveň nové.
Pojaly jsme to tedy jako bojový plán, ve které měl každý svojí sekci a tak jsme to chtěly vyhrát.
Ivetka Tautzová měla na starosti hudbu. Andělské svícení ještě neabsolvovala a moje pěvecké umění nedosahuje zase takových kvalit, abych jí byla schopná dostatečně přiblížit melodii písně. Potom, co jsem počtvrté zpívala písničku O světélku a Iveta stále nevěřícně koukala, jsem rezignovala a z pocitem, že letos to určitě krachne, jsem se pokusila najít píseň na internetu. Krizové scénáře o útěku do zahraničí však byly zbytečné. Vyhledávač si s tím poradil a noty byly na světě. Odškrtla jsem první položku.
Lada Černohorská sice není členkou rady, ale je to takový náš stínový ministr, který v přípravném výboru akce rozhodně nemohl chybět. Dostala za úkol vánoční pohádku. Dle předchozího vítězství s písničkou a jistém pomatení smyslů jsem jí slíbila, že pohádku také najdu na síti. Jenže jako správně roztržitá předsedkyně – co si nenapíšu, to nevím. Takže když na mě Lada dva dny před akcí bafla, jestli jsem tedy něco našla, začala jsem lehce panikařit. Ovšem zatím opravdu jen lehce, sáhly jsme po té nejtlustší knize s příběhy, která v centru je, našly použitelnou pohádku a vše bylo zažehnáno.
Simonka Pohlová se ujala vyrábění. Má k tomu předpoklady, protože již vede kroužek Výtvarná dílnička, takže jsem doufala, že to bude vpořádku. Samozřejmě nezklamala, ale když po mně chtěla, abych jí sehnala kbelík pilin, začala jsem se trošku obávat, co z toho bude.
Já jsem měla na starost nákup propriet, úvodní slovo, celkovou organizaci, koordinaci a další nezbytnosti. Dle zkušeností z loňského lehce ohnivého ročníku, jsem sice chvíli přemýšlela, zdali nezalarmovat i hasiče a záchranku, ale tyto myšlenky se mi vytratili hned jakmile jsem si uvědomila, že při Andělském svícení je celá rada oděna do andělských hábitů. A to jsem se teprve začala pořádně potit.Samozřejmě, že ostatní členové týmu již měli své ošacení zajištěné a plně se věnovali svěřeným úkolům, avšak u mě to bylo přesně opačně. Pochybovala jsem, že by někde v půjčovně měli andělský šat na velrybu, takže to jsem zavrhla jako první. Další možností bylo obětovat prostěradlo a vystřihnout do něho díru pro hlavu, ale to už bych mohla spíše běhat po hradbách a strašit kastelány. Poslední šanci mi nabídla moje milá babička, která se rozhodla, že mé zoufalé kvílení již nebude déle poslouchat a přinesla mi svoji zánovní noční košili se žlutými růžemi. Po tom, co mě chvíli křísili, jsem zkonstatovala, že tento ročník také pojmu jinak a budu za předsedu, aby bylo vidět, kdo to tam jako řídí a budu těm svým andělům jen opatrně sekundovat.
S rozporuplnými pocity jsem jim oznámila, že jejich andělské řady nerozšířím a po jejich klidné reakci se mi ulevilo. Bylo vidět, že jim taky spadly kameny ze srdcí, protože jsem se jim nejdříve předvedla v té noční košili.
Závěrem je třeba dodat, že všichni se svých úkolů zhostili na jedničku. Klávesová hudební produkce výborně doprovázela zpívané koledy a písničku o světélku. Pohádka o křivém stromečku, který byl po ozdobení dětmi nejkrásnější v lese, se také moc líbila. Nutno dodat, že nechytl plamenem žádný anděl, ani dítě, ani pilinami zdobené vánoční ozdoby.
Takže Iveto, Lado a Simčo – mí stateční andělé – děkuji vám za vaši výbornou práci v loňském roce a těším se, že spolu budeme svítit zase za rok.
Vaše Káťa Hlávková
_malé.png)
_malá.png)